mon ami

Vítr, který u moře nikdy nepřestává, nám rozcuchal vlasy a vousy a navoněl nás vůní mořského břehu. Hnal moře proti pláži a nutil vlny navléknout bílé čepice a olizovat a uhlazovat rozťapaný  písek.

„Co bys tomu řekla, kdybychom si na rozloučenou s mořem dali něco, co chutná mořem ? Italskou bouillabaissu, scampi na špejli a tak ?

Hvízdl muž, kterého jsem si všiml, když jsme parkovali. Stál opřený o jízdní kolo, velký blond knír pod ještě mladým nosem, na hlavě alpský zelený klobouček s protěží. Z kožených šortek mu čouhaly svalnaté nohy. Chyběla něž kuše a byl tu Wilhelm Tell osobně.

Usadili jsme se u stolu na chodníku. Neměli jídelní lístek a nezbylo než ústní dorozumění. Ústním objednávkám buď nerozuměli, nebo je přeslechli ve vlastním klábosení. Přišla posila z kuchyně v osobě staršího Itala, který se na nás podíval a vykřikl Americano ! Na naše námitky nic nedal, vyběhl do ulice a vykřikoval Aida ! Aida !

„Moje babička měla sedm dětí“, pokračovala Aida . „A to jich mohla mít deset, kdyby tři neumřely“.

Holčička si vymýšlí. Lohengrin umřel jako miminko, to zní jako dada. Děti si rády vymýšlejí, já dodnes vymýšlím a dokonce se tím živím, proč bychom se měli zlobit na Aidu ?

„To jsou celkem čtyři strýčkové,“ pomáháme ji. „Kolik tet ti ješté zbývá ?“

„Teta Tosca, co u ní bydlíme, tety Carmen a Violetta, to mám tři, a ještě teta Elektra a teta Norma. Pět.“ A usmála se spokojeně.

„A jak se jmenuje tvoje maminka ?“ ptám se. „Krútňava ?“

„Ne. Aida. Jmenuji se po ní.“

Sumíruji si v duchu historii Aidiny rodiny. Sedlák kavalír si asi vzal Prodanou nevěstu, ta se pak převlékla za muže a pod jménem Fidelio vysvobodila z vězení Bludného Holanďana. Chtěla s ním prchnout, leč Sadko a Don Carlos spojivše se jí tento úmysl zmařili při Sicilských nešporách.

„Aido, se mi zdá, že lžeš !“

„Nelžu !“

„Lžeš.“

Tak dost. Přišli jsme na večeři přece.

„Aido, co nám objednáš ?“

Netrvalo dlouho a s úsměvy a ochotou nám donesli na stůl dva hamburgery. Kde je chuť moře a kde mletá hovězina !

První sousto jsem ani nespolkl a byla tu Aida starší. Přiběhla přes ulici a stanula nad námi.

Samosebou, že vůbec ne.

Aida nepoví, co neví.

No božínku, děti jsou děti, že ano.

„To tatínek měl takové nápady,“ pokračovala. „Měl v Miláně, hned naproti divadlu La Scala, dvě hospody. Jednu luxusní pro hvězdy a snoby z lóží. Hned vedle měl lidovou trattorii, kam chodilo publikum z galerií, sboráci, kulisáci a orchester. Co neprodal v luxusní, prodal levně v lidovce. Co mělo úspěch v lidovce, prodal draho v luxusní. Obchod mu šel znaměnite.“

„Není divu, že byl fanda na opery.“

„A přitom v životě žádnou neviděl. Neměl čas. Vařil v obou kuchyních, sám nakupoval, všechno vedl.“

„A přece vás bylo tolik dětí. Sedm, vlastně deset !“

„Snad právě proto, neměl čas chodit na operu. Dával nám jména podle oper, které byli na repertoáru, když jsme se zrovna rodili.“

Přijíždél muž s plavým knírem pod tyroláckým kloboukem a za ním vůz s německou značkou. Než zase odjel, zamával na nás vesele a zavolal něco italsky na Aidu starší. Odpovědela mu se smíchem a pak pravila: “Můj muž strašne rád jezdí na kole. Celý rok skouší automobily v továrne v Detroitu, Když má prázdniny, z kola nesleze.“

„To dělá, aby měl důvod jezdit sem a tam. Nelíbí se vám ?"

„Docela pěkný ... jak to, že mluví tak bezvadně německy ?  S vámi italsky, s námi anglicky a vypadá jako štajerák.“

„Je z rakouské rodiny usazené v Detroitu. Za války tu byl zajatý ! Seznámili jsme se a po válce vzali. Naši byli proti tomu, ale když slyšeli, jak se jmenuje, uznali, že se k nám do rodiny hodí.“

S muchou do Florencie