mon ami

Začal jsem vzpomínat, kolik Vídní znám.

Začal jsem v dobách, kdy jsme ve škole zpívali Zachovej nám, Hospodine. První světová válka v desetiletém chlapci, kterému ublížila pouze tuřínem k obědu a krvavými buřty k večeři, zanechala podivnou změť vzpomínek.  

A ze všech nejvíce zbyla prazvláštní chuť prazvláštního vlastnectví, které by se dalo výtečně namalovat na oponu ochotnického spolku řemeslnické besedy kdekoliv v Čechách před rokem 1918. 

Byla by tam Libuše, určitě úl s včeličkami kvůli spořivosti, ozubené kolo už tenkrát kvůli práci a někde v rohu by seděl student a na koleně by brkem psal něco proti Vídni.

Být proti Vídni bylo v Čechách ve vzduchu. Až na tu operetu, kterou jsme Vídni tolerovali a dodnes tolerujeme, být proti Vídni patřilo k Pražákovi a k době.

Díky objížďkám jsme se několikrát znovu dostali na vídeňská předměstí, takže jsme měli dost času si všimnout, že koncem minulého století nemohl být velký rozdíl mezi vzhledem Smíchova nebo Karlína a některými vídeňskými bezirky. Jsou stejně bezútešně bürgerlich ošklivé.

Dnes, téměř po půl století odluky od macechy Vídně, mě nikdo nemůže podezřívat z rakušáctví, když prohlásím, že Vídeň a Praha mají mnohé společné, a že právě proto mám Vídeň rád.

Společný jazyk. Nikoliv ten, kterým se mluví. Ten, kterým se chutná. Plíčky po vídeňsku, znáte ? Nebo vídeňský řízek, vídeňský guláš ?

A divadlo, opera, kavárny a vinárny. A jsou-li lidé, kterým dobré jídlo nic neříká, ať jdou do kterékoliv vídeňské galerie. A pak si mohou dát hovězí žebro s octovým křenem, místo moučníku jet tramvají po Mariahilferstraβe, kde se dá s konduktérem mluvit česky.

To u mne není cizina, to je Vídeň, totiž jedna z Vídní, neboť Vídní je víc, tím jsme začali.       

Komicko-nostalgická Vídeň visí za výklady papírníků. Dívá se z fotografií pořízených z negativů obdržených odfotografováním pozitivů, od kterých se už negativy ztratily.

Dívá se očima Jeho Veličenstva Františka Josefa Prvního, oblečeného do různých uniforem.

Šel jsem si jednu koupit a bylo mi čekat, neboť jakási prastará slečna v černém se dlouho nemohla rozhodnout mezi mocnářem v božítělové uniformě a mocnářem v tyroláckých koženkách s kšandami. Usnesl jsem se, že to byla graefin Mariza. 

Nedaleko chrámu svatého Karla je hotýlek, kde rád bydlím. K mnohým jeho výhodám počítám také jeho vnitřní vzhled.

Dvojité dveře až ke stropu na dlouhých chodbách s červeným běhounem, dva páry obuvi před každým pokojem, mužské boty a dámské střevíčky, to stačí, aby se mi vrátila vzpomínka na velice mladá léta a velice ranou představu pikantnosti.

Nebýt rýchlovýtahu a espresa, věřím, že by mi v onom hotýlku snadno narostl knír i s páskou na vousy, celuloidový límec na krku a na hlavě tvrďas čili bouřka.

Seděl bych u mramorového stolku a srkal kapucína, kdyžtě by ke mně přisedla dáma šustící hedvábnou spodničkou a pravila by: „Jsem Josefína Mutzenbacherová a ráda bych se s vámi seznámila.“

*

*

*